Stejně jako každý rok jsme i letos na Štědrý den s manželem vyrazili pro Betlémské světlo. Cestou jsme krom rodin s lucerničkou nepotkali téměř nikoho. Brno se zjevně připravovalo na nadcházející večer. Když jsme se již blížili ke kostelu míjela nás paní, která v každé ruce třímala láhev alkoholu, napadlo mě, že se asi chystá slavit po svém. 

Vtom se z levé strany objevil starší pán, přešel silnici a zdravil se s pánem postávajícím ve dveřích. “Zdravím Tě, Jirko, přeji krásné svátky, hodně štěstí a zdraví! Vždyť my toho až tolik nepotřebujeme.”

To poslední mi v hlavě utkvělo natolik, že jsem se nad tím během svátků zamýšlela.

Co všechno opravdu potřebujeme?

Mé oba předchozí články již některé aspekty lidských potřeb a pocitu štěstí lehce poodhalily, ale zamyšlení nad tím, co opravdu potřebujeme mi přišlo na mysl až po vyslechnutí tohoto rozhovoru.

V období začátku koronavirové pandemie se tím nejdůležitějším, co jsme potřebovali, stalo jednoznačně naše zdraví. A co je tím dalším? 

Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že každý z nás touží být šťastný. Štěstí je však dosti neurčitý pojem. Muška zlatá nám taky moc nepomůže. Tak co je tedy to štěstí? Bohužel, ta správná odpověď není jedna jediná a mohli bychom uzavřít, že každého z nás učiní opravdu šťastným jen něco, po čem nejvíce toužíme. Ať jsou to peníze, moc, práce snů, a podobně. Honíme se za štěstím, až mnohdy zapomeneme žít, upneme se na cíl tolik, že nevidíme, jak zapáleně si za ním jdeme. Netvrdím, že zápal a nadšení je na škodu, to rozhodně ne, je potřeba mít motivaci proč ráno vstát, ale vždy by vše mělo být vyvážené (s mírou). Mnohdy se stane, že dojde k takovému fyzickému vypětí, až člověk doslova zkolabuje, v “lepším” případě onemocní a v tom úplně “nejlepším” případě vyhoří.

Jaké je tedy v této situaci řešení? 

Co kdybychom se místo cíle zaměřili a užívali si samotnou cestu? Proč bychom se měli směřovat pouze a jen na ten nejvíce vzdálený cíl, tedy vylézt na komín domu? Co kdybychom začali postupně? Schod po schodu až do nejvyššího patra a pak,… je komín již blízko! 

Osobně si myslím, že cesta je ten správný cíl a je potřeba nezastrašovat sami sebe nerealistickými cíli, ale stanovit si cíle natolik blízké, abychom jich byli schopni v horizontu několika let dosáhnout a motivovat tak svou mysl tím, že jsme to dokázali. Dále je vhodné práci, kterou se ke svému cíli dostáváme, pojmout jako hru. Tedy zařadit do ní odměny. Udělat si z nepříjemné povinnosti, jako je učení na zkoušky, žehlení či domácí práce příjemnou rutinu – k tomu se nabízí využít techniku pomodoro – tedy nastavit si například na telefonu upozornění a učit se 45 minut, žehlit 30 minut nebo třeba uklízet určitou místnost daný čas a poté si na 10 minut dát pauzu, změnit prostředí a činnost. Odměnit se za to, že jsme zvládli přečíst těch 20 stran knihy. Prostě si to co nejvíce zpříjemnit a udělat si z tohoto systému zvyk… bude to stát za to!

Na co však nikdy nelze zapomínat je partner a rodina. Kde ale vzít čas? Jak už jsem o pár řádků více uvedla, mohla by pomoci technika pomodoro, hrát si s dětmi v době odpočinku mezi prací, věnovat se manželovi či příteli každý večer před slovy na dobrou noc. Zeptat se na to, jak se měl v práci. Na tyto věci se ve světle domácí manželské rutiny zapomíná a ten druhý pak může po citové stránce strádat. Možná Vás napadne, co to je za nesmysl, nastavovat si časovač na telefonu, aby mi určoval čas na lásku ke svému partnerovi či dětem. Zkuste se zamyslet nad tím, jestli se Vám již třeba někdy nestalo, že jste kvůli nějaké činnosti některý den na odrostlejší děti či zaměstnaného partnera již zapomněli… Stává se to všem a mnohdy to není ojedinělý případ a postupem času se to stává častěji a častěji. Zato když se pokusím osvojit si návyk povídat si s manželem deset minut před spaním o tom, jak se měl, co bychom rádi podnikli a tak, prohlubuje se i náš vztah, nenastane odcizení a oba partnery tato komunikace stoprocentně obohatí. 

Co se nám s manželem osvědčilo je vyrazit spolu po práci jednou týdně do města, udělat si takové malé “rande” a zajít si posedět do kavárny a na dobrou večeři, pak si spolu zajdeme zatančit argentinské tango, kde po hodině a půl tance odcházíme s vibracemi krásně završeného večera. Stejné pocity máme i ve dnech, kdy probíhají naše kurzy, kdy naši společnou energii můžeme předat Vám. Nikdy bych nevěřila, že výuka v našich kurzech nás s manželem tak naplní a jsme velmi rádi, když páry, kteří k nám na výuku chodí, prožívají totéž.

A jak jste na tom Vy? Jaké jsou Vaše cíle a užíváte si cestu k nim? Budu velmi ráda, když se o tyto s námi podělíte v komentáři pod tímto článkem. Případně budu velmi ráda, když napíšete, zda se Vám tato úvaha líbila a měli byste zájem o další takové odlehčenější téma i do budoucna. Pokud máte návrh na zajímavé téma ke zpracování, tak je rozhodně také prosím napište do komentáře pod tímto článkem případně na e-mail info@bulin-tanecni.cz. :)