Probudily mě blikající světla kolem, nejdříve červené a pak modré a následně se rozsvítilo i v pokoji, kde jsem spal. Chtěl jsem říct, aby dotyčný vypadl z mého pokoje, že spím a nepřál jsem si být rušen, ale nešlo to. Až po chvíli jsem rozpoznal, že jich je víc a neustále přibývají.

Procesí lidí chodilo po mém pokoji a neustále přicházelo do místa, kde jsem spal a zase pryč, nebylo jim rozumět, protože mluvili jinou řečí. Pak jsem poznal, že mluví anglicky.

Vstal jsem a neustále se všech ptal, co se děje, proč jsou u mě v pokoji. Nikdo ale neodpověděl, jako bych tam nebyl. Pak jsem se podíval na zem, kam směřovaly zraky všech přítomných. To, co jsem uviděl, jsem nechápal. Na zemi jsem ležel já…

Co se to se mnou k sakru stalo? Proč vidím sám sebe, jak ležím na zemi? Jak je to vůbec možné, vždyť stojím. Jak můžu zároveň stát a zároveň ležet na zemi? A v čem to ležím? Snad to není. Krev!

Proč je tady tolik lidí a proč mě nikdo nevidí? To jsem opravdu. Mrtvý? Jak je tohle možné, vůbec nic si nevybavuji…

Pokaždé, když jsem se pokusil pohnout dál po místnosti, nešlo to, jako by mě cosi drželo poblíž místa, kde jsem opustil své tělo. Bože! To je tak divné, vždy jsem o tomto spojení tak maximálně četl na řádcích nějakého špatného románu a teď to sám prožívám. Takový paradox.

Právě skrze mě prošel již asi pátý člověk. Když jsem na něj křičel, aby koukal na cestu, nereagoval. Vypadá to na policisty, ale v České republice nejsem, policisté mají úplně jiné uniformy než u nás a ten vysoký muž se zrzavým knírem postaršího věku bude asi hlavní vyšetřovatel. Má taky jiné oblečení, než všichni ostatní. Na sobě má šedé sako, ve kterém i díky svému věku vypadá velmi seriózně a sečtěle. Podle toho, jak všichni ztichnou, když přijde a na slovo ho poslechnou, usuzuji, že si ho všichni váží a respektují. Vzhledově totiž moc nevypadá, že by uměl zakřičet, natož někoho praštit. Pevně doufám v to, že bude schopný přijít na to, co se tady stalo.

Ne! Přece nebudu spoléhat na to, co zjistí oni. Nikdo z nich tady přeci nebyl, byl jsem tady jen já a ještě někdo. Bylo jich víc… Mám úplný výpadek. Musím si vzpomenout, prostě musím! Mysli, Radku, mysli! Kdybych se alespoň mohl pohnout, abych se podíval z okna, kde to vůbec jsem. No, ale křeslo, které mi ten dobrák fotograf přisunul je naštěstí tak blízko, že si mohu v klidu sednout a zamyslet se. Ale kde začít? Zkusím si vybavit cokoli, co mě napadne. Základem je rozhlédnout se po pokoji, z toho určitě zjistím nějaké vodítko, které mě nasměruje. Zatím mě zaujala jen sympaticky vypadající brunetka, která právě mluví s chladným vyšetřovatelem, chuděra, asi je z jeho zjevu, nebo spíš společnosti v šoku. A nebo by to mohlo být tím, že je v pokoji s mrtvolou, mojí mrtvolou. Soustřeď se, Radku! Co vidíš?

Pokoj se zdá být zcela „normální“, ale do oka mi okamžitě padne kufr. Asi proto, že je fosforově žlutý, na něm obrázek hroznového vína a turistická nálepka Rotundy Svaté Kateřiny ve Znojmě, což je velmi dobrý poznávací znak, obzvlášť na letišti, takže může patřit jen jedné osobě… Mě!

Kufr si s sebou beru jen, když cestuji mimo republiku, takže musím být v zahraničí, což zjevně potvrzují i ti policisté oblečení v neznámých uniformách a angličtina. Jak brilantní postřeh, Radku, na policejní akademii by tě s takovým přijali určitě okamžitě, pochválil jsem se sarkasticky. Dobře, tak co dál…

„Podle občanského průkazu, který jsme dostali od recepční, se jedná o jistého Radka Nováka, narozeného 26. 2. 1990, občana České republiky. A podle jeho palubního lístku, který ležel na nočním stolku, to vypadá, že přiletěl před třemi dny. Recepční tvrdí, že přijel sám. Údajně ho viděla, jak se včera bavil s jednou barmankou v hotelovém baru. Pověřili jsme tedy vedoucího směny, aby ji sem okamžitě poslal, jakmile ji vystřídá druhá kolegyně.“, sděluje policista tomu vyšetřovateli se zravým knírem.

Naštěstí se hlavní vyšetřovatel usadil hned do vedlejšího křesla, můžu tak vyslechnout vše, co potřebuji a získat tak co nejvíce indícií, které by mi mohly pomoci v rozvzpomínání si.

K vyšetřovateli právě přišel muž v bílé kombinéze a s rutinním klidem v hlase sdělil, že oni tady již skončili a budou tělo odvážet. „Máte nějaké předběžné stanovisko ohledně úmrtí?“, ptal se vyšetřovatel. „Předběžně jsem schopen Vám říct, že smrt nastala po úderu tupým předmětem do hlavy, konkrétně do oblasti spánku, kde je kost lebky nejtenčí. A protože již nastala úplná posmrtná ztuhlost, odhaduji, že zemřel před 7 – 12 hodinami. Víc Vám samozřejmě povím až po pitvě.“ řekl muž v obleku a odešel z místnosti za lidmi, kteří v černém pytli odvezli mé tělo, což můj mozek dosud nebyl schopen zpracovat. Vyšetřovatel si vše zapisoval do svého černého zápisníku a po celou dobu mlčel.

Beze slov k němu přistoupil další člověk v bílé kombinéze: „Pane, našli jsme tady spoustu otisků prstů, které patří nejen zesnulému, ale i pokojské, která tělo objevila. Na sklenicích na stole jsme našli otisky prstů zemřelého a dvou neznámých žen, včetně jednoho otisku od rtěnky.“ Pohledem jsem střelil ke stolku vedle křesla, kde se povaloval zjevně použitý hotelový ručník a tři sklenice s vodou, z nichž jedna přitahovala mou pozornost svým zářivě rudým otiskem dámské rtěnky na okraji. Že bych měl rande hned se dvěma ženami naráz? Takže se o mě určitě popraly a já se je snažil rozdělit a jedna z nich rozhodla, že když mě nemůže mít ona, nebude mě mít nikdo? To jsem lepší, než jsem si myslel… Ne, vážně, to se mi moc nepodobá. Sem jsem přijel určitě s jiným záměrem než balit místní ženy. Musím si poslechnout další podrobnosti, potřebuji si vzpomenout, kdo byly ty dvě ženy a proč se mnou byly v mém pokoji. “Otisky nám neprochází databází, pane, tudíž nebyly dosud trestané, nebo se jedná o cizinky. Co je však zarážející, jsou krvavé stopy, které od těla vedou. Jakoby vrah z místa činu couval.“ Proč by někdo při odchodu couval? To nedává smysl, pomyslel jsem si. Podíval jsem se na plovoucí podlahu, kde byla již téměř zaschlá kaluž krve a opravdu. Vedly od ní jen jedny stopy, z čehož plyne, že vrah musel mít boty čisté, když přišel, a po vraždě si boty v krvi namočit a od těla jen couvat. „Vrahem musela být určitě žena, pane, vypadá to, že vrah, měl boty na podpatku, protože místo klasického otisku paty, je vidět jen malý kulatý otisk, jaký zanechá jehlový, nebo úzký podpatek.“ Zrzavý vyšetřovatel jen klidně zvedl unavené oči od svého bloku, kam si pořád něco zapisoval a jen chladně pronesl: „V dnešní době může nosit boty na podpatku i muž, strážníku, o to se nám vyšetřování více komplikuje.“ Pravda, přiznal jsem. Ten člověk musí být vážně dobrý. „Poslední zarážející věcí na těch stopách je to, že tvoří velmi zvláštní obrazec. Připomíná mi to něco jako schody.“ pokračoval muž v bílé kombinéze. Vyšetřovatel, já i muž v bílé kombinéze jsme zírali na zvláštní stopy, které se táhly až ke dveřím, kde se úplně ztratily. Ač ti dva vůbec netušili, na co koukají, mně kupodivu tento obrázek povědomý byl, ale nevěděl jsem čím a proč.

„Strážníku Matfisi, myslím, že nastal čas, abyste mi zavolal slečnu Hutchenisovou.“, řekl tichým hlasem vyšetřovatel u dveří stojícímu na pohled obéznímu, ale zato velmi usměvavému policistovi, jehož kudrnaté blond vlasy připomínaly kudrliny dítěte. Poté se otočil k policistovi stojícím za ním, který vypadal, že nepřežije dnešní službu. Byl vysoký a až nezdravě hubený, s krátkými mastnými černými vlasy. „Strážníku Smithe, Vy si vezměte na starosti kufr zemřelého a odvezte ho technikům, ať ho zkusí šetrně otevřít, jestli se uvnitř nenajde něco důležitého.“ „Jistě, pane.“ odvětil horlivě strážník Smith. „Ou, a ještě zkuste zavolat na letiště, jestli o tom chlapíkovi něco bližšího nevědí. Třeba z kamer na letišti vytáhnete něco bližšího.“ vychrlil ze sebe rychle vyšetřovatel myšlenku, ve snaze zefektivnit již podniknutou cestu strážníkem Smithem. Smith jen horlivě přikyvoval, cosi si poznamenal do notesu a zmizel ve dveřích.

V zápětí se ve dveřích objevila ta pohledná brunetka, kterou jsem viděl těsně po „probuzení“. Byla štíhlá a malá, její vizáž však kazila nevzhledná modrá uniforma, kterou měla na sobě. Zastavila se ve dveřích a celá bledá vyděšeně zírala na krvavou skvrnu na podlaze.

Vyšetřovatel ji chvíli pozoroval a pak ji klidným, ale vlídným hlasem vyzval k tomu, aby se posadila. Rozešla se směrem ke mně. Moment, moment, podíval jsem se na vyšetřovatele, kam ukazuje, aby si sedla. Jeho napřažená ruka zcela jasně ukazovala na mé křeslo. Ale to je už obsazené a nehodlám se dělit, i když je pěkná. Copak jsem si toho nevytrpěl dost? Než jsem skončil s argumentací, byla slečna Hutchenisová už u mě a sedala si do křesla. Dotčeně jsem se postavil, abych dal najevo své rozhořčení a na truc si sedl mezi ně na podlahu.

Zrzek se pokoušel být milý a neohrabaně se zpod svého kníru usmíval. „Slečno Hutchenisová, děkuji, že jste počkala, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale děláme, co můžeme.“ Brunetka se jen nesměle usmála a dál nervózně těkala pohledem po pokoji, aby zaměstnala oči a nekoukala na podlahu.

„Vy jste prý našla tělo.“, začal. Brunetka jen neznatelně kývla hlavou. „Zkuste mi o sobě něco říct, slečno Hutchenisová, třeba, jak dlouho tady pracujete a jaká je náplň Vaší práce?“ snažil se ji vyšetřovatel rozpovídat. „Pracuji v hotelu druhý měsíc jako pokojská.“, odpověděla žena stroze. „Byla byste tak laskavá a mohla mi popsat, jak probíhala Vaše směna od doby, co jste na ni nastoupila, až do chvíle, než jste zavolala policii?“ požádal ji jemně. Brunetka se nervózně zavrtěla v křesle, upřela zrak na dveře a roztřeseným hlasem začala: „Do práce jsem přišla v 5:00 hodin. Příchod jsem si odpípla na docházkovém terminálu. S kolegyní Lydií máme takovou tradici. Pravidelně si ráno děláme společnou anglickou snídani. Vždy každá z nás přinese něco dobrého a v práci si uděláme kávu a dáme dohromady vše, co jsme sehnaly. Já jsem dnes přinesla čerstvý chleba a vajíčka.“ „To před pátou ráno koupíte v tomto městě čerstvý chleba?“ zeptal se vyšetřovatel překvapeně. „Ano, můj soused má malé pekařství, a tak na mě občas zavolá, když jdu okolo na autobus do práce a dá mi chleba.“ „A v kolik hodin Vám dal soused chleba dnes?“ zeptal se vyšetřovatel, aniž zvedl oči od svého notesu. „Autobus mi jede ve 4:45 hodin, takže to muselo být okolo 4:30, myslím“, řekla nejistě a bylo vidět, že jí tato otázka poněkud vyvedla z míry. „Slečno Hutchenisová, neberte si mé otázky nijak zle, jsou to standardní otázky, které pokládám všem. Víte, je to má práce a když se stane něco takového, musím svou práci dělat dobře a ptát se všech i na nejmenší detaily.“ vysvětlil vyšetřovatel pomalu. „Prosím, pokračujte“ vybídl ji jemně a lehce se pod knírem usmál.

…

Fascinovaně jsem zíral na rýhy v plovoucí podlaze, které zanechaly časté přesuny nábytku a poslouchal jejich rozhovor. Když ale nastala poměrně dlouhá odmlka, zvedl jsem hlavu a zjistil, že se na mě pokojská dívá. Je možné, aby mě viděla? „Hej, ty mě vidíš?“ řekl jsem ohromeně a netrpělivě čekal na její reakci. Stačilo by alespoň lehké přikývnutí. Reakce se dostavila, ale úplně jiná, než jsem čekal. Po tváři oněmělé brunetky se rozlil proud slz. Zamával jsem na ni, ale nic se nestalo. „Nevidí mě…“ řekl jsem nahlas, a byl překvapen, jak moc mě to rozhodilo. Rychle jsem utřel slzu, která se mi u koutku oka objevila a vrátil se k nejhlubší rýze na podlaze, kterou jsem v té rychlosti našel a zíral na ni.

…

„Slečno Hutchenisová?!“ přerušil nesnesnitelné ticho vyšetřovatel a předklonil se směrem k pokojské. „Jste v pořádku?“ zeptal se. Žena lehce přikývla na znamení toho, že ho registruje. „Slečno Hutchenisová, vím, že je to pro Vás těžké, ale čím dřív mi vše povíte, tím dříve to budete mít za sebou a budete moci odsud odejít. Nadechněte se a zkuste to znovu.“ vyzval ji jemně vyšetřovatel. Slečna Hutchenisová jen těžce zalapala po dechu, setřela dlaní slzy, které jí stékaly po tvářích a pokračovala ve vyprávění: „Se snídaní jsme skončily kolem 6:00 hodin, poté jsme šly vytřídit špinavé prádlo z předchozího dne, aby mohlo být odesláno do prádelny. V 7:30 jsme začaly fasovat čistící prostředky do svých vozíků a chystaly se na úklid. Úklid začínáme vždy v přízemí, tedy nejdřív uklízíme prostory haly, recepce, hotelového baru a toalet a teprve poté vyrážíme do vyšších pater, do pokojů hostů.“ „A kdy jste přisla do pokoje pana Nováka?“ skočil jí do vyprávění náhle vyšetřovatel. Slečna Hutchenisová s sebou vyděšeně trhla, protože zřejmě nečekala, že by její vzpomínání na průběh dnešního dne měl kdokoli narušit. Po chvíli se opět vzpamatovala a pokračovala dál: „Pan Novák má číslo pokoje 112, je tedy v prvním patře, kterým s kolegyní začínáme. S Lydií máme pokoje rozdělené, ona uklízí lichá čísla pokojů a já ta sudá.“ „Pokoj pana Nováka byl tedy ten první, který jste na patře uklízela?“ přerušil ji opět vyšetřovatel, aniž by zvedl oči od svých poznámek. „Ano“ odpověděla. „Potkala jste v tu dobu na patře někoho před tím, než jste do pokoje pana Nováka vstoupila, nebo jste viděla někoho z jeho pokoje vycházet?“ zeptal se přímočaře vyšetřovatel. „Ne, nikoho jsem nepotkala, ani z pokoje nikdo nevyšel.“ odvětila. „Dobře, slečno Hutchenisová, teď mi povězte o všem, co jste viděla, když jste do pokoje vstoupila. Přišlo Vám tady něco zvláštního? Řekněte vše, co Vás napadne, byť by Vám to mohlo zprvu přijít jako malichernost, i něco takového by nám třeba mohlo výrazně pomoci.“ uklidňoval ji vyšetřovatel.

„Dobře,“ řekla a zamyslela se, „když jsem vešla dovnitř, mohlo být něco po desáté hodině. Jako vždy jsem před vstupem do pokoje zaklepala a při otevírání dveří zavolala, jestli si přejí uklidit. Nikdo se neozval, a tak jsem vešla. Uvnitř byla tma, zprvu jsem si myslela, že pan Novák spí, ale jelikož se žádné zvuky z pokoje neozývaly, usoudila jsem, že již odešel. Otočila jsem se a přivezla si vozík s čistícími prostředky. Nejdříve jsem uklidila koupelnu, která je hned u vchodu a následně přešla do pokoje. Uvnitř bylo šero, a tak jsem roztáhla závěsy prvního okna a když jsem se otočila…“ větu nedokončila, protože se rozplakala. S hlavou v dlaních nekontrolovatelně plakala a nebyla schopna slov.

Po chvíli se opět uklidnila a pokračovala dál. „Otočila jsem se a na zemi uviděla někoho ležet. Pod ním byla velká tmavě rudá skvrna, bylo jasné, že je dotyčný mrtvý, a proto jsem se vyděsila a okamžitě z pokoje utekla. Doběhla jsem na recepci a odtud volala na policii, pak jsem se tam už nevrátila.“ „Po dobu, co jste byla pryč. Hlídal někdo pokoj, aby tam nikdo nemohl? “ zeptal se vyšetřovatel poněkud formálněji. „Nevím, nikoho jsem o to nepožádala, vůbec jsem nepřemýšlela, velmi mě to vyděsilo. Lydie za mnou vzápětí přiběhla na recepci, takže ani ona tam nebyla.“ odpověděla překvapeně žena.

„Slečno Hutchenisová, teď Vám ukážu fotky, které pořídili policisté, při ohledání místa činu. Poprosím Vás, abyste se na ně podívala a řekla mi, jestli jsou všechny věci na stejném místě tak, jak byly, když jste místnost opustila.“ řekl vyšetřovatel pomalu, vytáhl z brašny, která dosud ležela opřená o bok jeho křesla, malý notebook, na kterém byl zachycen pokoj, ve kterém právě seděli. V chodbičce před vchodovými dveřmi stál odstavený vozík pokojské a z koupelny nacházející se vlevo od vstupních dveří vycházelo světlo. Na dalším snímku byl vidět celý interiér místnosti. Na levé straně byla zachycena dvě okna, kde u jednoho z nich byly závěsy roztaženy a druhé okno bylo stále zatažené. Metr od zakrytého okna se nacházela manželská postel, která vypadala nedotčeně. Před postelí byl umístěn konferenční stolek, na kterém stály tři sklenice s různě vysokou hladinou tekutiny v nich. Z obou stran konferenčního stolku stála křesla. Před stolkem na zemi leželo mužské tělo tváří dolů, pod jehož hlavou byla obrovská krvavá skvrna, od které vedla jedna řada stop. Na stěně vpravo byla připevněná televize. Pokojská se chvíli na snímky dívala a pak řekla: „Vše je přesně tak, jak to bylo, když jsem sem přišla.“ „Jste si jistá, že jste s ničím nepohnula, nebo něco nestěhovala?“ zeptal se vyšetřovatel. „Jsem si jistá, na první pohled mě totiž zaujalo rozmístění stolku a křesel. Bývají totiž obvykle naproti televizi. Někdo s nimi musel hýbat.“ řekla s jistotou pokojská. „Dobře, slečno, děkuji Vám, byla jste velmi statečná. Mám už jen poslední otázku…“ řekl vyšetřovatel. Pokojská se na něj podívala s očekáváním a částečnou úlevou z brzkého konce výslechu. „Když jste z pokoje utíkala. Jste si jistá tím, že jste do skvrny u těla nešlápla?“ otázal se vyšetřovatel a bedlivě pozoroval její reakci. „Ano. Tím jsem si naprosto jistá. Utíkala jsem totiž z pokoje podél okna. Pokud bych měla stoupnout do krve, musela bych běžet nejdříve k ležícímu tělu a následně pak z pokoje. “ prohlásila pomalu, jako by nad vznikem stop uvažovala nahlas. „Dobře, slečno, přeci jen bych Vás pro jistotu požádal o to, abyste u kolegy stojícího u dveří zanechala boty, které máte na sobě, abychom je případně mohly porovnat, a pak můžete odejít domů. Jen pro jistotu Vás požádám, abyste se minimálně týden nevzdalovala z města. “ řekl vyšetřovatel, vstal a potřásl si s brunetkou rukou a znovu se posadil. Pokojská rychlým krokem došla ke dveřím, vyzula se a tenisky předala policistovi.

Když pokojská vstala a odešla, rozhodl jsem se vrátit na své místo. Ač byla drobného vzezření a muší váhy, její tělo i tak zanechalo ve starém prosezeném křesle poměrně velkou prohlubeň. Připraven na rovnou plochu podsedáku křesla jsem se rukami zapřel o područky a bezmyšlenokovitě se do něj svalil. Co se stalo následně jsem vůbec neočekával. Můj zadek, namísto toho, aby se zastavil v očekávané úrovni, pokračoval dál, až do obrovské prohlubně, na to zbytek těla nebyl vůbec připraven a tak jsem zděšením vyvalil oči a ruce i nohy mi odoporem pevné konstrukce křesla vystřelily vzhůru. Mrzutě jsem zanadával a tvářil se velmi nespokojeně…

„To je za mě vše, slečno, děkuji za spolupráci. Pokud bychom ještě něco potřebovali, ozveme se Vám.“ ozval se vyšetřovatel z vedlejšího křesla, až jsem sebou polekaně trhl a opět zanadával. Pokojská se na něj otočila a místo odpovědi přikývla. Pak se podívala na křeslo, kde ještě před pár okamžiky seděla a z ničeho nic se rozesmála a z pokoje bosky odešla.

Policisté po sobě zmateně pokukovali a nakonec všichni upřeli pohled na vyšetřovatele, který zamyšleně seděl v křesle a pročítal si své poznámky. Zdálo se, že tuto zvláštní událost vůbec nevnímal a je plně ponořen do svých myšlenek.

Po chvíli k němu nesměle přistoupil baculatý policista, který před tím stál u vchodu do pokoje. „Pane, co s tím máme dělat?“ řekl a zvedl bezpečnostní sáček, ve kterém byly úhledně zabaleny bílé tenisky pokojské. Vyšetřovatel na něj rozvážně pohlédl a odvětil: „Pošlete je do laborky, ať se na ně kluci podívají. Potom zajeďte do toho pekařství a ověřte, jestli u nich opravdu ve 4:30 byla.“ „Myslíte si, pane, že ona je tím vrahem?“, zeptal se překvapeně policista. „To si nemyslím, strážníku Matfisi, pokud se podíváte na tvar tenisek pokojské, tak zjistíte, že jsou široké a tak by na místě zanechaly podstatně širší stopy. Navíc, nemají podpatek. Když se na ně také podíváte zespodu, nemají na sobě žádnou krev, a vzhledem k tomu, že jsou bílé, musela by na nich alespoň nějaká kapka zůstat, kdyby vraždila ona.“ podíval se dolů na zem, kde byla krvavá louže, na něco ukázal a pokračoval: „Když se podíváte, krevní rozstřik vede směrem k televizi, tedy do míst, odkud byl nábytek přestěhován. Do těch míst, dle jejího tvrzení vůbec nešla, protože roztahovala závěsy prvního okna. Dále, kdyby ho zabila ona, musela by se nejdříve přezout a pořádně se umýt, aby na bílé tenisky nenanesla stopy krve. Navíc, neměla žádný motiv, to by nedávalo smysl.“ „V tuto chvíli ale nemůžeme nic zanedbat, Matfisi, je to věc, která má mezinárodní charakter, a tak prověříme úplně vše, i když tušíme, že ta cesta je slepá.“ řekl a opět zachmuřeně sklopil zrak a znovu si začal pročítat své poznámky. Strážník Matfis mezitím předal sáček s botami kolegovi, který s nimi okamžitě zmizel ve dveřích a dalšího policistu pověřil prověřením alibi mladé pokojské. Pokoj se tak vemi rychle vylidnil a krom vyšetřovatele a strážníka Matfise v místnosti zůstal už jen poslední policista, který držel stráž u vchodu do pokoje.

Čas se poměrně dlouho vlekl, a tak jsem se postupně i já unavil neustálým koukáním na vyšetřovatele listujícího v bloku, policistu nehnutě stojícího u dveří a strážníka Matfise, který se s pravidelností co deset minut podíval na hodinky, pak krátce na vyšetřovatele a pak zase zpět na hodinky. Již dvakrát se rozešel směrem k vyšetřovateli, ale v polovině si to rozmyslel a zase se vrátil na své místo. Uvelebil jsem se v křesle, které se konečně vrátilo do původní polohy, tak, že jsem svou hlavu opřel o jednu opěrku a nohy přehodil přes tu druhou a bavil se tím, jak každou chvíli okolo otevřených dveří prošel nějaký další zvědavý hotelový host, který s otevřenými ústy nakukoval dovnitř pokoje a pak přidal na chůzi, když zpozoroval přísný pohled u vchodu stojícího policisty.

Nesnesitelné ticho v pokoji mě již pomalu začínalo uspávat, a tak jsem se rozhodl, že si nejdříve trochu odpočinu, než se dám do řešení svého případu. Uvelebil jsem se tak, aby mi pod hlavou bylo příjemně a hypnotizován posledním procházejícím zvědavcem jsem pomalu začínal zavírat oči. Vtom mě z mého „rozjímání“, vytrhla velká skupina nově příchozích policistů. Zaujalo mě to natolik, až jsem se v křesle znovu posadil a čekal, co se bude dít.

Strážník Matfis se už asi po sté podíval na hodinky a pak na skupinu policistů, která se zastavila u policisty hlídajícího vchod. Pak se otočil a opatrně přistoupil k vyšetřovateli. „Pane, právě dorazila druhá výjezdní skupina.“ řekl polohlasně strážník Matfis vyšetřovateli, který se na něj zamyšleně podíval. „Přišli nás vystřídat, je už pět hodin odpoledne a jsme tady již od rána bez jídla.“ pokračoval Matfis. „Oukej, Matfisi, jděte domů a uvidíme se zítra.“ odpověděl vyšetřovatel a pohledem zkoumal skupinku nově příchozích policistů, jakoby hledal nějakou známou tvář. „Pane, vy se nezajdete alespoň najíst? Na laborku stejně budeme čekat dlouho a barmanka má přijít až v sedm.“ zeptal se opatrně Matfis. Vyšetřovatel vypadal, že si vůbec na jídlo nevzpomněl, přičemž nevypadal, že by měl chuť kamkoli jít. „Pojďte si se mnou zaskočit přes ulici. Je tam vynikající fast food. Najíme se a opět se sem vrátíme.“ navrhl vyšetřovateli Matfis. Představa dobré společnosti a rychlého návratu zpět se vyšetřovateli zjevně zamlouvala, a tak se pomalu zvedl ze svého křesla a navlékl si sako, které měl položené na posteli. „Pánové, my si skočíme na rychlý oběd a hned jsme zpět. Do té doby do pokoje nikdo nesmí vstoupit, rozumíte? Všichni budete hlídkovat před pokojem. Někdo ať zařídí, aby nám sem po našem návratu přišla recepční, než odejde z práce. Po ní si vyslechneme barmanku, která má přijít do práce okolo sedmé.“ rozdal pokyny rázně vyšetřovatel. Počkal, až se pokoj vylidní a když byl v místnosti poslední, vytáhl vstupní kartu a zavřel dveře.

Jakmile v pokoji zavládlo nepříjemné ticho, položil jsem si hlavu do dlaní a přemýšlel. Nemůžu přeci čekat, až to tady ti za mě vyřeší. Chci si vzpomenout na to, co se tady stalo. Moje oči se zastavily na zaschlé kaluži krve a opět se mi vrátil ten zvláštní pocit, který jsem měl, když jsem se probral. Taková divná pachuť v ústech a v hlavě zmatek, co se vůbec stalo.

Musím začít tím, že zjistím, kde jsem. Poslední dobou jsem hodně cestoval za tancem, a tak mi pomůže, když zjistím nejdřív zemi, ve které jsem skončil, a to doslova…

Hejjjjj! Mozku! Musíš mi pomoct. Když zavřu oči, vybavím si letiště, kde jsem přistál, a kde se na stožáru ve větru hrdě dmula velmi známá vlajka, ale nemohu si vzpomenout, jaké zemi patří. Když zavřu oči, vidím barvy – hodně červené, pak modrá a bílá. Červená barva znázorňuje takový zvláštní diagonální kříž v bílém poli. Pomoz mi, co je to za zemi?